Školička, školka,škola, ústav.. a ??

11. dubna 2008 v 19:14 | no já |  Takové ty žvástky
Když mi bylo 2.45 let, vozili mne maminka a tatínek každý den ( kromě víkendu, že jo ) na staré skládačce do školičky ( jesličky ) . Měla jsem krásné barevné sedátko a kupodivu mám z tohoto období pár vzpomínek. Což je celkem zvláštní, uvážíme-li, že si občas nedokážu vzpomenout, co jsme měli včera k obědu.
Když mi bylo Léta Páně 1994 již roky 3, emigrovala jsem do školky, kde jsme měli dvě paní učitelky. Jednu až moc hodnou a druhou až moc protivnou. Měla jsem se tu celkem dobře, až na to, že jsem občas mívala pokažený den díky nějakému dítku, anebo druhé paní učitelce. Ale i zde jsem to ustála.
Když mi bylo 7, plná nadšení a očekávání jsem se onoho 1. září roku 1998 vydala na svou historicky první cestu do školy. Mé nadšení mi vydrželo dva, možná tři týdny. Zřejmě vám je jasné proč. Dospěla jsem k oné kruté pravdě. A to takové, že se zde budu muset UČIT i to, co nepovažuji za nutné. Že si budu muset psát úkoly, jinak na to nemile doplatím. Ovšem nedávala jsem toto nemilé zjištění znát a i nadále jsem se procházela s aktovkou na zádech kolem mého minuého působiště dávajíc tak světu najevo, že jsem zas o krok dál. No ale musím přiznat, že jednu pozitivní věc pro mne toto nové působiště znamenalo. Nemuselo se zde povinně po obědě spát.
.. za tři roky jsem si říkala, co bych za toto povinné spaní ve škole dala..
..za tři roky jsem se divila, jak těch 7 let uteklo, ovšem pořád na mne čekaly dva dlouhé roky, takže času dost..
..v devítce jsem zjistila, že toho času zas tak moc nebylo a že to opět nějak až podivně rychle uteklo. Ale - svá postavení těch nejstarších jsme si na základce celkem užili a promenádovali se po škola jako ti největší bórci školy.
No a když mi bylo 15, octla jsem se na další ( a doufám,že né poslední) metě mého školního života, tak mi zase sklaplo a snažila jsem se chytnout ve své roli prvňáka. Inu, vítej hodonínské gymnázium..
A co si říkám teď ?
Kdyže se to budu moci vrátit na ta stará pofiderní "lehátka", kdy budu opět počítat jenom tu malou násobilku a nebudu si muset dělat starosti o tom, kolik že to x písemek stihneme napsat za těch neuvěřitelně se táhnoucích pět dnů v týdnu..
Prostě..školka forever.. xD
 


Komentáře

1 Nikitka | Web | 13. dubna 2008 v 11:09 | Reagovat

Velmi poutavý to životopis=)) Já jsem do jesliček nechodila. Ve školce se mi líbilo, byla jsem docela hodně zvědavá, dělala jsem hezké i nehezké věci, z Betty jsem třeba zalezla pod stůl a pokreslila podlahu voskovkama=) Ale to je z toho slušnějšího soudku, o dalších podrobnostech bych raděj pomlčela..=D Pak jsem šla do školy. V pohodě-byla jsem docela chytrá, pořád jsem se hlásila a až do páté třídy jsem měla samé jedničky. Pak přišla totiž dvojka z vlastivědy a matiky a dokonce z ČEŠTINY! Ještě dodnes si pamatuju, kvůli čemu jsem si průměr takhle pokazila. Jednalo se o časování slovesa být ve způsobu podmiňovacím!=) V šesté třídě nás trochu rozdělili. Začalo se nám to skupinkovat a já jsem šla pomalu do mírné puberty. To bylo ještě docela v poho..V sedmé třídě to bylo ale moje nejpubertálnější období. Dokazuje to i to, že jsem si celkem ROZUMĚLA se svými spolužáky. Ta puberta se však neprojevovala nijak divoce..neměla jsem takové průšvihy jako moji vrstevníci..i přesto tohle období bylo takové nejdivočejší. V osmé třídě jsem se pomalu klidnila. S děckama jsem měla čím dál víc sporů.. Na konci roku to vyhrotilo i k fyzickému napadení mě jednou spolužačkou. Pak to bylo hrozné..Oboustranná nenávist mezi mnou a všemi spolužáky na pár výjimek nebrala konce..Ten poslední rok jsem tam přežila a tak jak ostatní brečeli a loučili se, já jsem byla opravdu velmi ráda, že konečně vypadnu mezi "normální" lidi. A tak jsem zde, na hodonínském gymplu, a jsem spokojená. Toho učení by sice mohlo být míň, ale ti lidi jsou normální a dá se s nima mluvit o normálnějších věcech, než jsou víkendové kalby, což je asi smyslem jejich života..Prostě jsem naprosto spokojený člověk. Poznala jsem spoustu nových lidí, se kterýma si opravdu rozumím. A jak to bude dál? Před pár lety jsem měla jasno, jenže teď tak radikální názory nemám. Nechám tomu volný průběh a uvidím, jak to za ty tři roky a něco málo dopadne.. Omlouvám se za chyby, nece se mi to po sobě číst..=)

2 nikl | 15. dubna 2008 v 21:21 | Reagovat

věříš mi, že jsem nevěřila, že tobě někdo muže ublížit ?? :))

3 Nikitka | Web | 27. dubna 2008 v 19:01 | Reagovat

Nj..=)) Najdou se takoví..=) A neodradí je ani moje karate=D Už snad ale budu mít pokoj a žádným dalším útokům nebudu muset čelit=D Leda tak úchylné narážky jednoho nejmenovaného pana profesora, ale to je trochu z jiného soudku..=))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama